Dvě tváře Dominika Duky

Smrt kardinála Dominika Duky uzavírá jednu éru katolické církve v České republice. Byl to muž hlubokých, až závratných rozporů: skutečný hrdina protikomunistického odboje, který se stal polarizujícím kulturním válečníkem; duchovní vůdce, jenž často zaséval politické rozkoly; a muž církve, jehož odkaz je dnes neoddělitelně spjat se zničujícím selháním morálního vůdcovství.

Jeho příběh není jen o minulosti; je také o zhoubném vlivu politické moci, odmítání faktů ve prospěch dogmat a nebezpečí nekontrolované autority v moderní české společnosti.

Disident a budovatel

Nelze popřít silný charakter, který se zformoval v těžké době totality. Světonázor Jaroslava Duky, narozeného v roce 1943, formovalo pronásledování. Pronásledování jeho otce, pilota britského královského letectva za druhé světové války, kterého komunisté uvěznili. Sám Duka, poté co tajně vstoupil do dominikánského řádu, přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby a později byl za své aktivity v podzemní církvi odsouzen do vězení. Právě ve věznici Plzeň-Bory navázal přátelství se svým spoluvězněm, jistým Václavem Havlem.

Po sametové revoluci v roce 1989 se Duka zásadním způsobem podílel na obnově zdecimovaných církevních struktur. Jak poznamenává historik Jaroslav Šebek, jeho diplomatické schopnosti a politická prozíravost byly klíčem k jeho jmenování pražským arcibiskupem v roce 2010. Jeho hlavním úkolem bylo dokončit dlouho sporné církevní restituce majetku zkonfiskovaného komunisty – složitý úkol, který úspěšně splnil a upevnil si tak pověst schopného a odhodlaného lídra. Na nějaký čas tak představoval silné pojítko mezi disidentskou minulostí a demokratickou budoucností.

Obrat

Duka posledního desetiletí byl však naprosto jinou postavou. Muž, který kdysi stál po boku Václava Havla v odporu proti totalitě, se začal sbližovat s nacionalistickou a populistickou politikou Václava Klause a Miloše Zemana. Tento obrat od sjednocující morální autority k rozdělujícímu politickému aktérovi se stal určujícím rysem jeho pozdních let.

Historici naznačují, že klíčovým bodem zlomu byla evropská migrační krize v roce 2015. Tato událost zřejmě vykrystalizovala do jeho světonázoru založeného na strachu z dekadentního, liberálního Západu a domnělé hrozby islámu. Jak střízlivě konstatoval jeho spolubratr dominikán a nástupce v úřadu provinciála Benedikt Mohelník, Dukovo stále hlubší zapletení s politickou mocí bylo „neproduktivní a škodlivé“. Přestal být pastýřem pro všechny a stal se bojovníkem jedné frakce, který dychtivě importoval taktiku kulturních válek amerického střihu na českou veřejnou scénu.

Cesta do pekel

Dukův pozdní odkaz lze nejlépe pochopit nikoli chronologicky, ale skrze opakující se témata, která charakterizovala jeho veřejný život.

Politizace kazatelny

Duka stále častěji používal svou církevní autoritu jako politickou platformu. Naposledy vyvolal kontroverzi, když sloužil zádušní mši za štvavého amerického pravicového aktivistu Charlieho Kirka, muže známého extrémní rétorikou a dehumanizujícími útoky na oponenty. Objevil se na křtu knihy bývalého prezidenta Miloše Zemana po boku notoricky známých postav proruské a dezinformační scény. Jeho ostrý odpor proti Istanbulské úmluvě o prevenci násilí na ženách byl založen na jejím vykreslování jako trojského koně fiktivní „genderové ideologie“. V každém z těchto případů byla záměrně stírána hranice mezi duchovním vedením a stranickou politikou, což podkopávalo sekulární principy státu, za jehož vznik kdysi bojoval.

Odpor k faktům

Na vzdělaného muže projevoval Duka často až zarážející nepřátelství vůči empirické realitě, pokud byla v rozporu s jeho viděním světa. Nejvýmluvnějším příkladem byla jeho reakce na sčítání lidu v roce 2021, které ukázalo další pokles religiozity v české populaci. Oficiální, státní data odmítl jako „fake news“ a trval na tom, že skutečným měřítkem katolicismu v zemi jsou církevní matriky pokřtěných – tedy záznamy, které počítají i lidi pokřtěné v dětství, bez ohledu na jejich pozdější víru či nevíru. Jednalo se o překvapivě rychlý ústup od vědecké metodologie do pohodlné jistoty dogmatu; o myšlenkový postoj, který odmítá přijmout svět takový, jaký je.

Morální selhání v otázce sexuálního zneužívání

Nejtemnější a nejvíce usvědčující kapitolou Dukova příběhu je však jeho přístup k sexuálnímu zneužívání v církvi. Právě zde jeho vůdcovství selhalo nejhlouběji. Případ muže známého jako „Patrik R.“, který jako dospívající v 90. letech nahlásil zneužívání dominikánským knězem, je tragickou obžalobou. Duka, tehdy provinciál dominikánů, se setkal s mladou obětí i s obviněným a dospěl k závěru, že jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Nepodnikl žádné zásadní kroky.

O mnoho let později Ústavní soud ČR (ačkoliv konstatoval promlčení případu) výslovně uvedl, že Duka „nekonal“, navzdory „legitimnímu očekávání“ oběti, že tak učiní. Co je horší, Duka se o desítky let později odmítl s dospělou obětí setkat a veřejně se ji pokusil zdiskreditovat. Jak v drtivě otevřeném rozhovoru potvrdil otec Mohelník, Dukova reakce na interní snahy řešit zneužívání byla nepřátelská a celý, i ten celosvětový, skandál veřejně zlehčoval jako „hysterii“. Ochranu instituce upřednostnil před pastýřskou péčí o ty nejzranitelnější.

Polámaný odkaz

Životní příběh Dominika Duky je silným a zejména varovným příběhem. Ukazuje, že odvaha postavit se jednomu druhu tyranie neposkytuje imunitu vůči pokušením jiného druhu. Jeho dřívější statečnost je historickým faktem, ale bohužel stejně tak jsou to i činy jeho pozdních let, které byly tak často definovány podněcováním sporů, příklonem k neliberálním postojem a tmářství, a hlubokým selháním empatie a odpovědnosti.

Jeho odkaz slouží jako učebnicová skeptická lekce o nebezpečí konfirmačního zkreslení, vábení politické moci a o tom, jak nekritická úcta k autoritě může způsobit obrovské škody.

Česká republika potřebuje morální hlasy, které se snaží sjednocovat a léčit. Kardinál Duka, přes všechny své dřívější zásluhy, nakonec po sobě ale zanechal odkaz plný konfliktů a církev rozdělenou hlouběji, než když ji přebíral.